Místo

Centrum

Centrum závodu je v obci Šindelová v Karlovarském kraji (20 km severozápadně od Karlových Varů). Nejbližší vlakové spojení je v obci Rotava (8 km) nebo Nejdek (10 km). Do obce zajíždí linkový autobus.

Terén a krajina

Běhat se bude v západní části Krušných hor. Můžete očekávat hluboké rozsáhlé lesy s terénními pozůstatky po bohaté hornické činnosti, travnaté louky, kde dříve stávaly živé vesnice, tmavá rašeliniště porostlá téměř neprostupnou kosodřevinou, ale také krásné výhledy ze skalek, romantická údolí s bublajícími potoky a krásné veliké stromy hrdě se tyčící na pláních.

Můžete se začíst do lyrického popisu zdejší krajiny:

„… Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se – však kvete po svém, v osobité kráse …“

             Tato Nerudova slova vystihují Krušnohorskou krajinu asi nejpřesněji. Na první pohled širé pláně, po kterých se prohání vítr, nedosažitelné hloubky rašeliny, ve které se topí vše živé. Ale již na ten druhý vidíte krásné zelené louky plné všelijaké květeny. Kohoutek, jestřábník a všemožné druhy travin se doplňují a synchronizují své tance v mírném vánku, jenž udává jejich tempo. Nekonečné plochy rudých hlaviček rašeliníku prorůstá klikva se svými trpkými plody a rosnatka – živoucí mucholapka. To vše doplňuje jedinečný krajinný obraz, dýchající bohatou historií.

Zdejší oblast má jakési tři tváře – tři strany vnímání její krásy. Ta první je samozřejmě příroda. Hluboké neprostupné lesy se zde ještě najdou a v nich se skrývají takové poklady jako vlk, tetřev a velcí paroháči, kteří shazují své břímě vždy na jaře. Většinu lesa však poničily kyselé deště tak, že jejich osud byl na dlouhou dobu zpečetěn. Na jejich místech se dnes prosazují další odvážní jedinci, kteří ovšem svůj boj mnohdy prohrávají.

Mezi jedinečné přírodní scenérie patří bezesporu rašeliniště. Najednou uprostřed lesa stromy jakoby s úctou ustoupí mnohem menší, ale silnější a drsnější kleči, která tak vypadá alespoň na pohled. Její kmínky, větve a větvičky, kořeny a kořínky jsou tak propletené, že vytváří téměř neprostupnou hradbu. Tím ochraňují a hlídají vše, co se za nimi skrývá. Hluboká jezírka s průzračnou vodou s jemnými odstíny hnědé, které jí dává právě rašelina, jsou přírodními zrcadly jejich okolí. V nich se odráží sněhobílé chomáčky „vaty“ suchopýrů, seschlé listy a stébla trávy i dlouhé tuhé jehlice borovice, mezi kterými se krčí a tlačí malé letošní i loňské šišky. Vše je prosyceno jakousi sladkohořkou, možná i nakyslou vůní, která v sobě schovává i nebezpečnost, tajemnost. „Bažinné brusinky“ – klikva se líně válí na duchně rašeliníku a listy tučnice se pomalu stáčí a dusí malou nešťastnou mušku, která se přilepila na její past. Podobná scéna z tichého života rašeliniště vidíme o kousek dál, kde se na povrchu rozprostírá plantáž léčivé rosnatky.

Voda, která je zde všudypřítomná, líně teče v úzkých, ale hlubokých kanálcích mezi bochánky trsů trávy a její stébla se v proudu vlní jako orientální tanečnice a pahýly, kteří se hrdě tyčí k nebi, jednou spadnou a zmizí v hloubce rašeliny, rozloží se.

Tu druhou tvář jí dali lidé, lidé, kteří sem do tehdy nehostinné přírody přišli s vidinou velkého bohatství z těžby kovů, jako byli cín, stříbro, kobalt, ale i drahé zlato. Přicházeli jen s kladívky a jiným těžební nářadím. Na koženém vaku se jim kývala rýžovací pánev a rodné Sasko nechávali za zády. Tak se zde objevili lidé, kteří svými díly dali zdejší krajině typický ráz. Jámy, koryta, haldy a sejpy se objevují snad všude. Postupně ovšem kovy mizeli a s nimi mizeli i lidé a hlavně peníze. Ti, co zůstali, se živili různě. Paličkovali krajky a záclonky, vyráběli perleťové knoflíky a střenky nožů a jejich potravinou byli hlavně brambory a to co jim dala sama příroda. Časem se naučili zde žít a obhospodařovávali si své políčko, tu a tam poopravili domek. Když nebylo co na práci, hráli karty a vyprávěli si strašlivé i veselé příběhy. Ti všichni pak museli kvůli nenávisti odejít a co po nich zbylo? Téměř nic! Příroda si za šedesát let zase vše vzala zpátky.

Dnes zarůstá na stráních několik opracovaných kamenů a zarostlá terasová pole pomalu zahlazuje čas. Staré již zplanělé třešně a jiné ovocné stromy poskytly potravu a domov ptákům a mnoha dalším zvířatům. Jejich plody se červenají do dálky jako korále zdejších děvčat. Tyto zaniklé obce, vsi, osady a samoty mají svou zvláštní atmosféru. Dýchá na vás ze všech těch kamenů, z těch stromů, zkrátka z celého okolí. Stále si připadáte jen jako na návštěvě. Zde leží hrnec, do kterého byste však již vodu nenabrali, zde kamna, ve kterých byste už nezatopili, protože hrnec je prorezivělý skrz na skrz a z kamen zbylo jen pár kachlí. Díra v zemi a kamenná klenbička vám ukazuje, kam chodili celé generace pro brambory, cibuli a vše, co měli uchováno ve sklepě. Ve tmě se v rohu odráží hladina studánky a rozbité kusy skla. Když máte štěstí, naleznete třeba lahvičku od parfému nebo kořalky. Kusy kovů – panty, hřebíky se válí všude společně s keramickými a kameninovými střepy s typickou hnědou glazurou.

Náhony na mlýny, pily a hamry jsou již jen sotva znatelné, ale potoky a říčky, ze kterých provozy brali vodu, si dál spokojeně zurčí a bublají, jakoby vyprávěly příběhy zdejších Němců.

A ta třetí krása? Je to vnitřní krása, vnitřní krása celé krajiny, kterou hned tak nenajdete a neucítíte. Musíte na sebe tento zajímavý, zvláštní a jedinečný kus země působit, ale to většina lidí v dnešní hektické a uspěchané době nevydrží. Sedněte si na sluncem vyhřátý kámen pod lesem na stráni. Dívejte se dolů do údolí potůčku, do jeho koryta. Poslouchejte jeho monotónní a přece rozličné bublání, zpěv ptáků ve stromoví za vámi bude tuto symfonii smyslů doplňovat. Když se na toto místo poněkolikáté vrátíte, naleznete svou vnitřní krásu Krušnohoří. Vše na vás začne působit krásně, melancholicky a přece energicky. Lehnete si na vyhřátou stráňku, nad hlavou se vám kývají klasy lipnice a bojínku a mraky táhnou dál a dál.

Tuto vnitřní krásu si musí každý objevit sám a sám pocítí působení zdejší krajiny, která  má duši zvláštní – trochu drsná zdá se – však kvete po svém, v osobité kráse.

Toto zamyšlení napsal Martin Kolovský. Další jeho texty najdete na martin.kolovsky.cz.